Jak jsem se vlastně dostala k pejskaření? To je dlouhá historie. Jelikož bydlíme na vesnici, zvířátka všeho druhu mě obklopovala odmalička. Doma jsme měli nejen králíky, slepice, kočky, psy, činčily, želvu, rybičky a podobně, vyjímkou nebyla ani ochočená kuna nebo zachráněné ptáče z lesa. A tak jsem už coby žák první třídy odchovala (byť nechtěně) první vrh morčátek, poté následovaly křečci, zakrslí králíčci, fretka, pískomilové... A tak není divu, že jsem si jako dítě nehrála ani tolik s panenkami, jako s dětským lékařským kufříkem a plyšáky. Přišít plyšové kočičce utrhnuté ucho, nebo nakreslit rentgen pejskovi s údajně zlomenou nožičkou pro mě nebyl problém:D
Za to, že jsem tak trochu blázen do psů, může možná moje sestra, která chovala sibiřské husky a jezdila s nimi závody psích spřežení. Od malička jsem s ní absolvovala výstavy, krmení i třeba porody pejsků. Samozřejmě jsem musela vyzkoušet i závodění, a tak jsem nejednou zkončila s natlučeným nosem a kdoví čím ještě:-) S věčně odřenými koleny a ostatními částmi těla mě však neminuly úspěchy. Ve svých osmi letech jsem byla 2. na mistrovství ČR 1999 ve sprintu psích spřežení v závodu dětí:o)) Svého prvního pejska jsem dostala už v sedmi letech. Byla to německá ovčačka Arga. Prožila jsem vedle ní dětství, s ní jsem se poprvé pokoušela o výcvik. Měla jsem ji strašně ráda, bohužel jsme o ni však v jejích sedmi letech přišli-zemřela po operaci torze žaludku. V roce 2000 jsem si "vydupala" taky malého pejska, se kterým bych mohla ležet na gauči a nosit ho sebou v náručí. A tak jsme si 14.února dovezli tříměsíční čkoládovou čivavku Nelinku. Ikdyž byla zpočátku velice bázlivá, brzy se stala největším miláčkem rodiny. Sestra, tehdy už odstěhovaná, nám Nelinku záviděla a tak si o půl roku později, když jsem u ní byla na prázdninách, pořídila malinké černé štěňátko-Sisinku. Rodina přítele štěňátko nepřijmula, a tak Siska odcestovala se mnou domů. Brzo se z nich s Nelinkou stala nerozlučná dvojka, se kterou jsem toho hodně prožila. U nás doma jsme právě neprožívali nejlepší časy, a tak jsme se já i maminka staly na čivavkách téměř závislými.:-) Do tohoto plemene jsme se brzy zamilovali, a tak sení divu, že se nám do dnešního dne smečka malinko rozrostla, zvlášť když jsme doma měli vlastní odchovy roztomilých miminek.:-) Velkého psa jsem zatím doma neměla povoleného, ikdyž mi po odchodu Argy chyběl. V roce 2006 jsem zatoužila po pejskovi, který by byl trošku aktivnější a ochotnější chodit ven v jakémkoli počasí, chodil se mnou plavat... A tak se u nás objevila kavalírka Kayla.
Ani to mi ovšem už nestačilo, nestačilopo prvních pokusech o agility s Kaylinkou jsem čím dál více začala chtít pejska, se kterým bych se mohla věnovat více psím sportům, výcviku, běhání, možná i výstavám a podobně. A tak jsem si 7. května 2009 dovezla krásnou trikolorní border kolii Aryu Lively Hola-hopa.
Psi a zvířata celkově se stali mým největším zájmem. Zároveň mě zajímá i medicína a tak jsem se při výběru vysoké školy jednoznačně rozhodla pro studium veteriny. Na škole jsem až na to šíílené učení spokojená, moc chci jednou moci pomáhat všem možným němým tvářím a mám v plánu se zvířatům věnovat celý život
Za to, že jsem tak trochu blázen do psů, může možná moje sestra, která chovala sibiřské husky a jezdila s nimi závody psích spřežení. Od malička jsem s ní absolvovala výstavy, krmení i třeba porody pejsků. Samozřejmě jsem musela vyzkoušet i závodění, a tak jsem nejednou zkončila s natlučeným nosem a kdoví čím ještě:-) S věčně odřenými koleny a ostatními částmi těla mě však neminuly úspěchy. Ve svých osmi letech jsem byla 2. na mistrovství ČR 1999 ve sprintu psích spřežení v závodu dětí:o)) Svého prvního pejska jsem dostala už v sedmi letech. Byla to německá ovčačka Arga. Prožila jsem vedle ní dětství, s ní jsem se poprvé pokoušela o výcvik. Měla jsem ji strašně ráda, bohužel jsme o ni však v jejích sedmi letech přišli-zemřela po operaci torze žaludku. V roce 2000 jsem si "vydupala" taky malého pejska, se kterým bych mohla ležet na gauči a nosit ho sebou v náručí. A tak jsme si 14.února dovezli tříměsíční čkoládovou čivavku Nelinku. Ikdyž byla zpočátku velice bázlivá, brzy se stala největším miláčkem rodiny. Sestra, tehdy už odstěhovaná, nám Nelinku záviděla a tak si o půl roku později, když jsem u ní byla na prázdninách, pořídila malinké černé štěňátko-Sisinku. Rodina přítele štěňátko nepřijmula, a tak Siska odcestovala se mnou domů. Brzo se z nich s Nelinkou stala nerozlučná dvojka, se kterou jsem toho hodně prožila. U nás doma jsme právě neprožívali nejlepší časy, a tak jsme se já i maminka staly na čivavkách téměř závislými.:-) Do tohoto plemene jsme se brzy zamilovali, a tak sení divu, že se nám do dnešního dne smečka malinko rozrostla, zvlášť když jsme doma měli vlastní odchovy roztomilých miminek.:-) Velkého psa jsem zatím doma neměla povoleného, ikdyž mi po odchodu Argy chyběl. V roce 2006 jsem zatoužila po pejskovi, který by byl trošku aktivnější a ochotnější chodit ven v jakémkoli počasí, chodil se mnou plavat... A tak se u nás objevila kavalírka Kayla.
Ani to mi ovšem už nestačilo, nestačilopo prvních pokusech o agility s Kaylinkou jsem čím dál více začala chtít pejska, se kterým bych se mohla věnovat více psím sportům, výcviku, běhání, možná i výstavám a podobně. A tak jsem si 7. května 2009 dovezla krásnou trikolorní border kolii Aryu Lively Hola-hopa.
Psi a zvířata celkově se stali mým největším zájmem. Zároveň mě zajímá i medicína a tak jsem se při výběru vysoké školy jednoznačně rozhodla pro studium veteriny. Na škole jsem až na to šíílené učení spokojená, moc chci jednou moci pomáhat všem možným němým tvářím a mám v plánu se zvířatům věnovat celý život
